"Nazí a mrtví"

 

 

01. Pán loutek 

 

Myšlenky jsou ty tam. Z úvah tvých zbyl jen dým.
Kde teď jsou soudy tvé. Už nejsi pánem svým.

Pouta citů jsi zpřetrhal. Svědomí tvé je pryč.
Ve smrti lidí nevinných zkoušíš nalézt k nebi klíč.

Bohové jsou zatměním, tvé duše zjizvené.
Bohové jsou prokletím, tvé mysli bezcitné.

Pán loutek dobře zná, kdy má pěšcem táhnout
a že král má vzadu stát.
Cizí krev na tvých rukou je jen jeho práce, 
on však čistý zůstává.

Bohové jsou nezvěstní, svůj život prohráváš.
Věčné bude prokletí činů tvých - umíráš.

 

 

 

02. Osud už nevrátí  

 

Strhals všechna pouta, minulost nešťastnou.
Uzavřel ses brzy, tvůj život stal se jen hrou.
Procházíš se po stezkách, už dávno ztracených.
Realitu nepoznáš, chyby nejsou vrozený.
Znáš je znáš, jsou tvý, kdo tohle závidí.

Tvoji drahou matku krutý osud k sobě chtěl.
Ve ztraceném ráji spí, marně bys jí hledat šel.
Viděl jsi poprvé, jak život z těla odchází.
Těžká nemoc přišla k ní, co osud vzal už nevrátí.
Víš, osud nevrátí, tvou matku nevrátí.

Dál spoután silou krásnejch snů.
Déšť oplakává duši mou.
Už znám brány dávnejch životů.
Stesk vždyckybere sílu mou.

Zraněnej jak dítě, co přestalo se smát.
S každou nocí co přichází, začínáš se hrozně bát.
Vymyslel sis vlastní svět, vládne v něm jen doufání.
Tvoje matka nevstane, nesmyslné čekání.
Víš, osud nevrátí, tvou matku nevrátí.

 

 

 

03. Shořel jsi v jejím těle

 

Čekáš na svou chvíli, propadls falešnému chtíči.
Je to noc zklamaných duší, není nic, co tě zničí.

Tiše spí životem vonící tělo mladý dcery tvý.
Odsouzená na tvoje hříchy, na dlouhý minuty šílený.
Studená samota prochází tělem tvým, tělem tvým, vždyť sis to přál.
Tvoje city ďábel hlídá, je bezmocná, chceš její tělo, její dech.

Přál sis hořet v jejím těle studeným,
každý odpor zničit, i když nechce - musíš to mít.
V moři slaných slz se přitom utápí,
dětský hlas, dětský pláč, dětský splín.

Proklíná tě a silnej řev, je tak zničená.
Posílá tě do pekel, kde místo máš.
S nožem teď, seš posel smrti, chceš vidět krev.

Je to noc zklamaných duší, není nic, co tě zničí,

Zatmění v lebce, teď bráníš svůj chtíč,
slabá se třese, mlátíš ji víc.
Nervy ti praskly, už ztrácí svůj dech,
jseš jako zvíře, chceš poslední výdech.
Proč seš tu dál, když ztuhlá už je,
navždy už spí, smutek následuje.

Prázdný dům, kde jsi zůstal sám a jenom tělo dcery tvý
tu spí, zděšení, když vidíš z její hlavy kapat krev,
teď víš, že je blíž a blíž den, kdy tu svou pouť zakončíš.

Chtěl jsi hořet v jejím těle studeným,
v sobě tolik chlastu, stal ses katem šíleným.
Věčné ticho v žilách samotu rozlévá,
zrádnej chtíč zase překonal tvoje já.

Chtěl jsi hořet v jejím těle studeným,
když přišlo mlhavý ráno, doufals, že jenom sníš.
Tak jsi shořel v jejím těle studeným
a přišel čas, kdys musel jít za ní.
Odejít, navždy jít za ní.

 

 

 

04. Nazí a mrtví

 

V tom šedivém ránu, když jste hleděli na pobřeží
a kamenné tváře doufaly, že nevěří.
Tenhle ostrov války stal se místem vašich hrobů, 
hrdinové strachu, beznadějných dnů.

Výbuchy byly tak blízko, přáli jste si hlavně přežít, 
strach ovládl myšlenky všech, co zůstalo z vás.
Leželi jste v zákopech, každý cítil postel svou
nazí a mrtví, dýchali jste jen náhodou.